Slíbili jsme si (a vám), že tentokrát budeme psát blog častěji a pravidelněji… Jenže ono je to tak těžký! Nicméně už po pěti dnech na cestě se začaly objevovat první stížnosti, že není nic na blogu, tak here we go.
Fanfáry zazněly a slavnostně jsme se na cestu vydali dne 8. dubna 2019, v pondělí. Musela jsem si ještě ráno na úřadě vyzvednout nový pas, neb jsem ten svůj buď ztratila, nebo mi ho ukradli, když nám vykradli Čendu, ale to je zase jiný příběh.
Chtěli jsme se co nejrychleji dostat co nejjižněji, takže jsme nakopli Čendu na německých dálnicích (občas i na 110km/h - z kopce a za příznivého větru). Cesta Čendou trvá vždycky trochu dýl, než… řekněme normálním autem… takže jsme si našli nocleh u německo-rakouských hranic. Cestou jsme potkali celkem spoustu sněhu, což nás trochu vyděsilo, jedeme přeci za teplem..! Dali jsme si mrazivou noc vedle hromady sněhu, ale prosluněné ráno u lesa bylo parádní a nám to zase připomnělo, jak je tenhle cikánskej život super a proč to vlastně děláme. Ale není čas ztrácet čas, zase nás čeká pořádnej kus cesty, takže snídaně, kafíčko a vyrážíme.
Rozhodli jsme se celou tuto výpravu pojmout velmi nízkonákladově (nic jinýho nám nezbývá, haha), takže kromě Německa už nás moc dalších dálnic nečeká… Namísto toho jsme si užili celodenní vyhlídkovou jízdu napříč rakouskými a švýcarskými Alpami. Smích nás přešel, když jsme ve Švýcarsku vystoupali do výšin, kde regulérně SNĚŽILO. Vždyť ještě včera jsme odjížděli z léta v Čechách! Naštěstí jsme přejeli nejvyšší bod naší cesty, za kterým se hned začínalo vyjasňovat, a když jsme se přiblížili k italským hranicím, cesta byla zase suchá, kytičky kvetly, sluníčko svítilo, prostě pohoda.
Zamířili jsme si to k Lago di Como, kde jsme měli vytipovaný místečko na spaní poblíž malé lezecké oblasti. Bylo to u docela roztomilýho malýho městečka na kraji jezera, kde jsme si i doplnili zásoby, dali kafíčko, prošli se… Pokus o lezení celkem ztroskotal, protože šíleně foukalo a byla dost zima, navíc naše vybraná cesta, která měla být snadná, se ukázala býti poněkud těžší. No a jelikož mně vadí, když mi hned začátek lezení nejde, a ještě víc mi vadí, když fouká vítr, tak jsem to zabalila už na prvním metru.
No nic, Míša se aspoň zašel smočit do jezera a vyrazili jsme se “ubytovat”.
Bylo to příjemné parkoviště na kopci nad jezerem, vedle cyklo/pěší stezky, mimo obytnou zónu… Už tam dvě dodávky parkovaly a vedle jedné z nich byla rozložená speciální kempingová sprchovací kabina, kterou nááhodou máme taky. A tak si říkám - proč ne! Takže jsme rozložili kabinu, vytáhli naši tuněnou sprchu a já si dala luxusní lázeň (haha) v úkrytu před větrem. To byl kup roku tohle! Víc vám to přiblížíme ve speciálním praktickém příspěvku o tom, jak se nám žije v dodávce, protože se na to pořád někdo ptá… :D
Ráno jsme sjeli dolů do města, dali si kafíčko na náměstí vedle jezera, zmrzku, nákup, malej piknik v parku (jak jinak, než na břehu jezera) a vyrazili dál. Měli jsme namířeno už konečně přímo k moři, poblíž Finale Ligure, ale celá oblast je dost zastavěná a u moře je asi těžké najít místo na klidný spaní, takže jsme si našli zase něco v kopcích nad mořem… Cesta italskou krajinou byla boží! Chvíli to bylo náročný a dost divoký, ale pak jsme se dostali na silnici, kde skoro nikdo nejezdil, a když už, tak jel i docela jako normální člověk a ani ne jako Ital. Tak jsme projížděli kopečky, vinice, rýžová pole (nekecám), vesničky, okolo spousty kostelů a bunkrů a zřícenin… A zapadalo slunce a celý to bylo děsně nádherný a my z toho nemáme ani jedinou fotku. Pak jsme zajeli mezi kopce, slunce se ztratilo a cesta začala být dost divná, údolím mezi vypelichanými listnatými lesy, kde byly na každém 5. stromě cedule s přísným zákazem vstupu. Když jsme konečně dojeli do nějaké vesničky, zahlídli jsme bar (v Itálii většinou spíš občerstvení/kavárna), Michal zacouval a já tam naběhla v 19:57, 3 minuty před zavíračkou a žadonila o lahev vína. S vínem jsme spokojeni dojeli až k moři, projeli kousek pobřeží a vydali se do kopců, na parkoviště vedle nepoužívaného kostela, kde prý pobývají divoká prasata a divoké kočky a občas taky divocí dodávkáři. Večer jsme tam byli sami jen s těmi kočkami, ale v noci nás navštívili i čuníci - já si myslela, že se mi to jen zdálo, ale když se to zdálo i Michalovi, bylo to divný...
Bohužel jsme se ráno vzbudili do solidního lijáku, který ani neměl ustupovat, takže jsme sjeli do města, vydali se (klasicky) na kafíčko a pořešit nějaký organizační věci… Zapadli jsme do prvního baru u parkoviště, což se ukázala být naprosto boží díra plná místních pantátů a dělňasů, kde to bylo děsně levný, děsně dobrý a děsně přátelský. Dokonce si na baru s jedním z dědů povídala jakási postarší Britka (tady?!) a jelikož tady hned všichni poznají, že jsme cizinci, začala na nás mávat a volat, že jestli potřebujeme s něčím pomoct, můžou nám poradit. Tohle místo se nám tak zalíbilo, že jsme si po ranním kafíčku (no… bylo asi 11) dali ještě panini a já víno. Dostali jsme obří tousty nacpaný vším, co jsme si vybrali a děsně jsme si pochutnávali. Navíc tam byla dost sranda, pan vrchní (haaa!) byl veselá kopa a nám se odsud do toho nekončícího lijáku vůbec nechtělo… No co se dá dělat, dali jsme si poslední kafíčko a vyrazili.
 |
| V pozadí místní šéfik (modrorůžové triko)... |
 |
| Policajti viděj Čendu a už nás berou... |
 |
| Protisměr vlevo i vpravo?!?! |
Zase jsme rozpálili Čendu, přejeli do Francie a přiblížili se k Monaku, nad kterým jsme si taky našli místo k zaparkování a přespání… A byl to neuvěřitelnej luxus! S takovým výhledem prostě nespíš každej den…
Druhý den jsme se vydali pěšky právě do Monaka, autem (resp. Čendou) se tam pohybuje dost obtížně a parkování tam je z pochopitelných důvodů dost drahý… Věděli jste, že Monako má pozemní hranici pouhé 4km???
Vzali jsme to přes stařičkou vesničku La Turbie, kde mají impozantní Augustův památník, který je vidět už z velké dálky, ze všech okolních kopců a z moře, a je přes dva tisíce let starý - jo, fakt. Brzy se ukázalo, že do téhle podoby (hlavně ty sloupy) ho celkem nedávno nechal dostavět místní nadšenec, ale i tak je to moc super místo.
No, a odsud už vede značená stezka až k monackému pobřeží. V Monaku, které je vystavěné v prudkém svahu, existuje spousta veřejných výtahů, což je naprosto geniální věc. My jsme tedy profrčeli pár výtahy dolů - chtěli jsme se dostat k moři. Jenže Míšovi se zalíbil vstup na nádraží, tak jsme si ho šli projít, vyklubala se z toho pěkně dlouhá cesta a když jsme konečně vypluli zase na povrch, zjistli jsme, že prší… Tak jsme zase zalezli, dali si kafíčko a plánovali co dál. Ukázalo se totiž, že jsme se skrz nádraží a jeho dlouhé chodby a posuvné pásy dostali do úplně jiné části města a docela jsme nechtěli, aby jediný, co z Monaka uvidíme, byly výtahy a nádraží. :D
Nakonec jsme se nějak vymotali ven a ocitli jsme se přímo u tribun F1. Tenhle zvláštní sport (je to vůbec sport?) jde úplně mimo mě, takže jsem moc nechápala, proč jsou tady obří tribuny s výhledem na obyčejný přístav a silnici… Ale pak nám to došlo. Dali jsme si procházku přístavem, nahoru k paláci, muzeu a zahradám a najednou bylo šest večer a my věděli, že nás čeká asi dvouhodinová cesta zpátky do kopce, tak jsme rovnou vyrazili. Narazili jsme ještě na jinou cestu, než tu značenou, po které jsme přišli, tak jsme se vydali po ní a ukázala se být mnohem zábavnější, ale hlavně daleko kratší a rychlejší, takže jsme za chvilinku byli zpátky nahoře.
 |
| Jeden z mnoha veřejných výtahů. |
Nocleh jsme dali na tom samém místě s božím výhledem a ráno si šli na chvilku zalízt, protože přímo pod námi byla skvělá lezecká oblast. Já ještě pořád nebyla ve svý kůži, takže jsem vylezla jednu jednoduchoučkou cestu a byla jsem z toho úplně vyřízená. Míša si pak teda dal ještě jednu těžší, na tý se taky oddělal a když se přihnaly mraky, mohli jsme tak akorát zmizet.
 |
| Monako jako na dlani. :) |
 |
| Hledej Nikolu! |
No, a Francii samotnou si pošetříme zase na příště. ;)
