Španělsko

pondělí, července 08, 2019


Když jsme překonali Pyreneje, hladce jsme dojeli až do Barcelony, kterou jsme elegantně objeli a přistáli na vyhlídnutém parkovišti na jižním předměstí. Je to parkoviště částečně vyhrazené přímo pro obytňáky, což je naprosto super, protože většinou je všude ve městech nocování zakázané. Přijeli jsme celkem zmožení, takže žádný velký akce, jídlo a pomalu spát…

Návštěvu Barcelony jsme měli naplánovanou na příští dva dny, dokonce jsme si i trochu přivstali, abychom vše stihli.

Já mám totiž Barcelonu děsně ráda. Když jsem před necelými třemi lety dávala výpověď v práci, bylo to tak trochu proto, abych v Alpách našetřila peníze na stěhování do Barcelony… Viděla jsem se tam v nějaký mezinárodní IT firmě, s malým bytem s roztomilým balkonkem někde v centru, jak jezdím na kole a po práci chodím na pláž… Sami asi víte, jak to dopadlo - Michal si mě omotal kolem prstu, takže do Alp jsem sice odjela, ale to je taky ta jediná část mýho plánu, kterou jsem dodržela. :))

V Barceloně jsem byla jen jednou, a to ještě jen na jednu noc, ale zamilovaná jsem do ní byla už dávno předtím. Tehdá jsem se v ní zastavovala při návratu z dvoutýdenní cesty po Maroku, a tak už nezbývalo moc peněz (a ani času), takže jsem se nedostala dovnitř do Sagrada Familia, ani do Park Güell. Sagrada Familia mě uchvacuje už léta, ale když jsem ji viděla zvenku na vlastní oči, táhla jsem málem čelist po zemi. Je to naprosto neuvěřitelný dílo a Gaudí je BŮH! Mohla bych tady o tom psát slohy, ale pro náš příběh je teď podstatný to, že 1) Gaudí je bůh a 2) podívat se do Sagrada Familia pro mě byla naprosto nutná věc při jakékoliv příští návštěvě Barcelony. A ten čas přišel právě teď. Jak už to tak bývá, plánování nám moc nejde, takže jsme si nemohli prostě říct, že za dva týdny tam budem. Navíc s Čendou jeden nikdy neví… Finální rozhodnutí tedy padlo asi tak 4 dny předem, takže jsem začala hledat online vstupenky, ať to máme jistý. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že vstupenky na náš plánovaný čtvrtek nejsou! Na pátek taky ne… No a další volné jsou vlastně asi tak příští středu. V tu chvíli mi došlo, že naše návštěva padla úplně neplánovaně (a zcela neprakticky) na velikonoční týden, který se ve Španělsku celkově dost prožívá. Týden jsme v Barceloně rozhodně tvrdnout nechtěli - teda já bych mohla, ale už takhle máme co dělat, abychom to všchno zvládli objet… Nezbývala jiná možnost, než si přivstat, přijet na místo brzy ráno a doufat, že se prodává určitý počet vstupenek na ten den i na místě.

Ráno jsme tedy vstali, nasedli na vlak, který nás dovezl až do centra Barcelony, zastavili se v kavárně s výběrovou kávou (konečně!) pro kafíčko s sebou a pěšky se vydali k Sagradě. Měla to být cesta tak na půl hodinky, my jsme nakonec šli asi hodinu, asi moc čumíme kolem… A to už nebylo zrovna brzy. Okolo katedrály už stály zástupy turistů, všude zmatek a já naprosto klasicky potřebovala děsně čurat. Zaběhli jsme teda do parčíku přímo před katedrálou, kde jsem si vystála docela hroznou frontu a pak už jsem celá nedočkavá chtěla konečně jít nahánět ty lístky, protože bylo fakt celkem pozdě. Ale Michal na mě, jestli si nepopojdeme ještě kousek támhle, že tam je takovej hezkej výhled na celou katedrálu, třeba na fotku. Začínala jsem být trošičku nervózní a chtěla jsem odmlouvat, že fotit zvenku si to můžeme potom, ale spolkla jsem to (učím se) a nakonec si říkám proč ne, je to tam fakt hezký… Tak jsem tak stála, koukala, i ten mobil na fotku jsem nakonec vytáhla. No a během focení tý jediný fotky, kterou ze Sagrady nakonec mám, se ke mně Míša nějak přitočil a pohladil mě po vlasech a začal na mě mluvit takovým tím svým zjihlým hlasem, který nemívá moc často, a já se proto nejdřív hrozně lekla, že se něco zlýho stalo, pak jsem si myslela, že ho jen dojímá jak mě dojímá ten barák… No a pak mi to začalo pomalu docházet!!! Než se dostal k tomu, že lepší už pro sebe nenajde, měla jsem slzičky na krajíčku a když si kleknul na koleno, už jsem na něj ani neviděla. :D Long story short, požádal mě o ruku před mojí nejoblíbenější a nejobdivovanější stavbou, před hlavním bodem celého našeho výletu, a já ho samozřejmě do háje neposlala. Děsně jsem to obrečela, protože jsem to ani v nejmenším nečekala. Jasně, nějak jsme to řešili, že to asi někdy přijde, ale brala jsem to jakože prostě cestujeme a pak práce, byznys, na takovýhle věci teď není čas, ani peníze, což mě zároveň ale trošku mrzelo… A ten prevít už to pěkně dlouho měl celý vymyšlený!!! :) Navíc mi pak začalo docházet jak jsem se chovala těch posledních pár dní - k dokonalejšímu pochopení Míšovi svaté trpělivosti je nutné si přečíst jak jsem byla na zabití před pár dny ve Francii, kde jsem ho v podstatě chtěla utopit v moři (TU)… Je fakt svatej, boží prostě.



 
Když jsem si poplakala, vzpamatovala se z toho šoku a pomalu se vrátila zpátky do reality, začali jsme zase řešit ten vstup do katedrály. Asi aby toho štěstí nebylo moc naráz, ukázalo se, že lístky jsou komplet vyprodané na týden dopředu, na místě se nic koupit nedá, a Sagrada Familia tedy zřejmě ani tentokrát nedopadne… Ale upřímně - to mi jako mělo vadit? Mohla bych se snad v tuhle chvíli soustředit na nějakej barák? :D (A to zdůrazňuji, že Gaudí je bůh, kdybyste to už zapomněli.)

Musela jsem se nějak srovnat s tím, co se teď děje: já nevěsta?? Haha! Plánovat svatbu. Peníze na svatbu! Svatební cestu? Kde se mu v kapse vzal ten prsten? Jak dlouho na mě tuhle boudu šil???

Takže jsme chodili Barcelonou, já pořád celá dojatá, a řešili jsme spoustu věcí kolem.

Zamířili jsme do Park Güell, protože tam už přeci nemůže být takový nával… Nebudu chodit kolem horké kaše, vstupenky tam byly vyprodané úplně stejně jako na Sagradu, takže jsme zase ostrouhali a mohli jsme se maximálně tak procházet po neplacené (tzn. mnohem méně barevné) části parku. Nicméně ani tohle mě nemohlo nějak moc rozházet… :) 

Výhled na Barcelonu z Park Güell.
Střípečky z parku...
Moc nechápu, jak ty Gaudího věci drží pohromadě...

 
Užili jsme si teda super procházkový den v Barceloně, okoukli pár dalších Gaudího domů, zašli jsme si na jídlo a víno do místní absolutně neturistický restaurace, kde se víno podává ve skleničce na vodu… :)) Cestou zpátky na vlak jsme to vzali kolem kouzelné fontány, která v určité hodiny hraje a svítí všemi barvami, a úplnou náhodou jsme zrovna vychytali ten správný čas, takže nám aspoň něco vyšlo a měli jsme krásnou podívanou. 

 
Druhý den jsme tím pádem neměli moc žádný plány, když to hlavní pro nás bylo nedostupné… Zamířili jsme na pláž, kde foukal bruuutální vítr, ve kterým jsme si dali pohodový piknik (ehm... ale hele, teď mě ani ten vítr nerozhodí!). Procourali jsme tedy Barcelonu nazdařbůh, tak jak to máme rádi, zatoulali se mimo turistický trasy, dali si další skvělý kafíčko a večer se vydali z Barcelony pryč. 



Blížící se večer v Barcelonských uličkách.


Nemířili jsme však daleko, měli jsme v plánu návštěvu Montserratu - hory s klášterem kousek od Barcelony. Přijeli jsme už za tmy, náš nekončící boj s časem jsme pro dnešek prohráli. Po pár serpentýnkách a maličkým bloudění jsme našli svoje vytipované parkoviště - přímo pod menším osamoceným klášterem, dál od toho hlavního populárního. Parkoviště bylo čisté, udržované, už na něm stál jeden obytňák… Jen jsme ráno zjistili, že jsme se najednou ocitli za zavřenou závorou :)) Rozhodli jsme se tenhle problémek řešit až se vrátíme z procházky a doufali jsme, že se to zatím nějak vyřeší samo. 

Náš luxusní nocleh ve výškách nad Barcelonou... Ráno bohužel za závorou.
 Vyrazili jsme na menší túru vzhůru do kopce, zakončenou dole v klášteře (rádi si to komplikujeme). Byla to paráda! Skvělý výhledy, Michal trochu vzdychal, že se nedá lízt (vítr, zima!), protože Montserrat je celkem populární lezecká oblast. Když jsme začali sestupovat po strmých schodech, po chvíli se před námi začal objevovat skalní klášter. Sám klášter a bazilika jsou úchvatné stavby zasazené do hory… Ale! To co stojí kolem… Silnice až ke klášteru, autobusy, nový hotel, v pozadí několikapodlažní ohavná betonová restaurace/bufet… Některá místa by měla zůstávat dostupná jen po svých. A nebo turisty dovézt, ale zase hezky hnedka odvézt - a svačinku s sebou! (Nebudu lhát, kafíčko jsem si tam dala, když už to tam stojí… Ale svačinku jsme měli!) 

Blížíme se zeshora ke klášteru.



Před velikonoční mší v bazilice kláštera... Nebojte, radši jsme utekli.
Mnohem pohodovější cestou jsme došli zpátky k Čendovi a nemohli jsme si nevšimnout, že problémek se závorou se sám nevyřešil… V areálu byl ale zrovna nějaký sekuriťák, který si asi závoru nechal odemčenou, takže nám nakonec stačilo jen si ji otevřít a zase za sebou zavřít a byli jsme ušetřeni jakéhokoliv řešení. :)

U Montserratu taky končily asi veškeré naše znalosti o Španělsku… Dál jižním směrem od Barcelony jsme moc nevěděli co čekat, a tak jsme si jako další naši zastávku vytyčili Valencii. Bohužel zrovna v den, který připadl na prohlídku Valencie, děsně pršelo, celá naše návštěva tohoto města se nakonec odehrála v… Akváriu! A bylo to super. Bylo tam na náš vkus trochu moc lidí, ale ještě pořád nic nesnesitelnýho. Strávili jsme tam půl dne, já se nemohla odlepit hlavně od medúz, ty mě neskutečně fascinují… Padlo tam taky rozhodnutí, že si jednou pořídíme medúzový akvárko. :)

Valencie
Moc víc jsme z ní neviděli...
Obří tunel v akváriu.
Běluhy :))
Žraloci přímo nad hlavou!
A hlavně ty medúzy...
Maličký světélkující medúzy...
Dlouhatánský medúzy...
Medúzy na hlavu...
Po tomto velmi komplexním zážitku z Valencie jsme měli vyčíhnutý nocleh u termálního bazénku, který je úplně veřejně přístupný vedle jakési restaurace na konci ztracené vesničky… Tam to bylo moc super, jen už tolik super nebyl ranní budíček od pánů policajtů, kteří dost nevybíravě bušili na Čendu (ts! kdyby věděli, jak je to křehký auto…) jak kdyby hořelo, chtěli vidět pasy, kolik nás tam uvnitř je a pak se omluvili a odjeli. No super, tak budíček máme za sebou, dali jsme ranní koupel, kafíčko ve zmíněné restauraci jako dík za otevřené čisté záchodky, a vyrazili na lezení. Michal vyhlídnul lezeckou oblast v okolí Calpe, na skále tyčící se nad mořem. Jelikož se nás ale neustále(!) držel můj věčný kamarád vítr, byla jsem zase vytočená a z lezení moc nebylo… Tak jsem aspoň odjistila Míšu na pár cestách a padáme odsud. 

Kromě policajtů se tady s námi kamarádil taky tenhle jednouchý kočičák :)
Tak přesně na tomhle místě jsme lezli... A mně to paradoxně lezlo na nervy. Ale výhledy super!
Nevzdáváme se ale tak snadno, a tak další místo, které jsem vybrala ke spaní, je shodou náhod přímo vedle další lezecké oblasti… Ukazuje se, že to je celkem pohodová oblast s pár jednoduššími cestami a hlavně mnohem víc Nikoláč-friendly prostředím - v lese a na sluníčku! Blaho. Dole nefouká, nahoře mi to nevadí, les voní, dá se v něm krásně sedět a čumět… Neuvěřitelný rozdíl oproti téměř holé skále vystrčené ve vichru nad mořem, kde to ani božský výhled nebyl schopný zachránit. Čím dál víc si uvědomuju, že nejlíp z celé téhle cesty je mi vždycky na místech, která se nejvíc podobají naší domovině… Jakože moře je super, krásný, čistý, neobvyklý, výhledy dechberoucí… Ale až když přijedeme na obyčejnou louku u lesa, kde roste vysoká tráva a normální stromy, uvědomím si, že je mi vlastně nejlíp. A o tom to cestování je. Člověk si uvědomí zaprvé jaký má vlastně štěstí a zadruhé CO je vlastně TO, co doopravdy potřebuje. Já třeba potřebovala dva roky po všech čertech, aby mi došlo, že to, co potřebuju, je asi Hradec a blízkost blízkých… :)

To jsem se ale nechala unést. Hlavní je, že jsme se omylem dostali ke skvostné lezecké oblasti, kde jsem si konečně i já zalezla tak, aby mě to bavilo!

Další přesun nás zavedl podél pobřeží plného turistických pastí a apartmánů zase zpátky do hor - asi je nám to nějak souzený. A nebo jsme si prostě jen nezjistili vůbec nic o Španělsku a teď jsme v šoku z toho, kolik tady mají všude kopců. Rozhodnutí necháme na vás. 


Objevili jsme luxusní otevřené kempovací místo, kde je parkoviště, záchodky, studené(!!!) sprchy a místo na stanování… Kdesi uprostřed kopců a úplně volné! Někdy prostě nestačíme zírat. Mohli bychom se kochat ještě celkem dlouho, ale tušíme, že bychom potřebovali zrychlit, a tak se vydáváme k místu, které mám vyhlídnuté už asi dva roky - růžové jezero u Torrevieja. Jedná se o silně slané jezero, které má díky specifickým bakteriím a řasám jasně růžovou barvu. 



Dostat se k němu není zas tak snadné, protože se z něj stále těží sůl, takže je téměř celé oplocené, a navíc se jedná o přírodní rezervaci, tudíž není úplně žádoucí vpouštět tam turisty ze všech stran. Je ale jedno místo, kudy se tam lze dostat, a přesně tam jsme zamířili. Bohužel byl přístup do jezera zrovna v obležení asijských turistů, což naši návštěvu lehce ztrpčovalo (začínám na ně být alergická, i když se za to trochu stydím)… Jenže oni jsou prostě většinou jak stádo, neumí se chovat, neberou ohledy a zůstal tam po nich dost bordel. Grr. Ale vychytali jsme zrovna jejich odchod, takže za chvíli byl klid a dostali jsme se k vodě. Barva jezera se během roku mění podle složení vody, takže za nás nebyla tak zářivě růžová, jako spíš skoro dočervena. Michal tvrdí, že byla hnědá, ale víte jak to mají chlapi s barvami…



(Nedalo mi to a oblízla jsem si namočenou ruku… Bylo to tak slaný, že jsem málem vrhla.)

Od jezera jsme se sunuli dál jižním směrem a namířili si to ke kaňonu, kolem kterého bylo na mapách rozesetých spoousty ikonek značících archeologickou zajímavost. Ukázalo se, že oblast je jedním z největších pravěkých pohřebišť v Evropě vůbec s ohromnou spoustou zachovalých hrobek - dolmenů. Parkovali jsme přímo nad kaňonem, na parkovišti s neuvěřitelným 360° výhledem, v dálce byly vidět zasněžené vrcholky Sierra Nevada, neuvěřitelný místo. Vedle nás parkoval gigantický obytňák, ze kterého nás nenápadně pozorovali dva starší Britové, jak si tam ve větru a zimě venku vaříme… Druhý den se ukázalo, že nás pozorovali asi s nostalgií a velkým pochopením, protože pán si s námi začal povídat a vyprávěl, že taky začínali zamlada s takovouhle dodávkou (přiznal ale, že nebyla zdaleka takhle vyladěná), pak přišly děti, tak si pořídili velkou dodávku, no a na starý kolena si za děsnej balík (4 mega českých) koupili tenhle bejvák a užívaj si. Vidíme v tom jistou podobnost, třeba se za 30 let k něčemu takovýmu taky dopracujem…. ;) 






Ranní jóga s výhledem na Sierra Nevada.
 
Vyrazili jsme na procházku, obhlídli pár hrobek, potkali několik celkem velkých zvířecích lebek a kostí (?!?), zacvičili si, rozloučili se s pantátou a vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství - lezecké oblasti a adrenalinové procházce v El Chorro.

Víte jak jsem říkala, že máme problém s tím plánováním, a tudíž nemůžeme nic bookovat dopředu… Nejinak tomu bylo i tady. U El Chorro se totiž nachází úchvatná soutěska, kterou vede turistická stezka Caminito del Rey. Bývala to jedna z nejnebezpečnějších cest světa, ale po tom, co jim tam pár turistů zemřelo, stezku zavřeli, postavili nové zavěšené dřevěné chodníčky a před 4 lety ji otevřeli znovu - placenou, jednosměrnou. Už možná tušíte kam mířím - bylo třeba koupit lístky předem. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že Caminito del Rey je vyprodané asi tak na dva měsíce(!)… Jenže pak jsem si všimla, že tam záhadně svítí volná místa na příští pondělí - byl zrovna pátek. Moc se mi to nezdálo, protože pravidelně v pondělí je stezka uzavřená. Vrtalo mi to ale hlavou a když jsem to zkoukla za hodinu, všimla jsem si, že vstupenky mizí závratnou rychlostí, tak jsme se rozhodli to zkusit a vstupenky na pondělí koupit. Mezitím jsem psala dotaz přímo provozovateli, jestli to není nějaká chybka, ale ten mi odpověděl v pondělí, když už jsme stáli před vchodem… Španělé. :))

Vznikly nám tím dva dny volna, které jsme vyplnili lezením. Konečně jsme ujeli zimě, větru a dešti, takže jsme se konečně krásně spálili. ;) A já si to vážně užívala. V sobotu jsme lezli na nejbližším úseku, ale v neděli jsme se vydali dál do staršího sektoru, který se ukázal být už nepoužívaný, ale z minulosti dost olezlý. Vedla tam cesta jedině podél kolejí, takže jsme se hezky prošli několika tunely a po chvilce jsme měli před sebou právě část té soutěsky, přímo na druhé straně jsme viděli chodit turisty s povinnými přilbami… Asi na nás na tý druhý straně mohl být zajímavý pohled. :) 



 Lezení jsme si užili a přišlo pondělí - soudný den. Do poslední chvíle jsme si nebyli jisti, jestli se opravdu dostaneme na stezku. :)
Stezka vážně fungovala a bylo to neskutečný! Postavili ji před více než sto lety, od r. 2001 byla na 14 let zavřená kvůli několika úmrtím, jak jsem už psala. No a teď se tam vesele může prohánět kdokoliv (teda děti až od 8 let), protože to mají suprově zabezpečený. 
Nechám za sebe radši mluvit fotky, to bude při téhle délce textu asi to nejlepší... :)




Je to hluboký! A úzký!
Pozůstatky starého chodníčku...


"Támhle všude by se tak krásně lezlo..!"




A je to za náma. 
Caminito del Rey byl naprosto neskutečný zážitek, rozhodně doporučuji a osobně bych si ho klidně dala znovu.

Protože je tohle asi nejdelší příspěvek v historii tohoto blogu, trochu jsem to zkrouhla, spoustu informací vynechala, spoustu fotek nepřiložila... 
To zásadní ale víte a teď už si jen můžete počkat na Maroko. A že to bude stát za to, muhaha! 

Koupili jsme levný lístky na trajekt, dostali k nim víno a radovali se. To jsme ještě nevěděli co přijde.
Čekání na trajekt a hurá do Maroka.

Sdílet příspěvek

Štítky:

0 comments

Oblíbené příspěvky

Pravidelní čtenáři