Tak po zubrech jsme se konečně přesunuli do Litvy, a to rovnou do hlavního města - Vilniusu.
Jestli nás polština bavila, tak u litevštiny přímo umíráme... Poláci mají trochu opačné vnímání i/y než my, tak nám to chvílemi trochu drásalo nervy, ale ta litevština... To je kapitola sama pro sebe. Tady si dovolím malou vsuvku, a totiž, že se nám někdy vloni v létě v nejtvrdším jádře kolegů rozmohl drobný nešvar - přidávání písmenka s na konec slov. Věty typu "Tos posrals" a "Tos neudělalas dobřes" byly naším denním chlebem. No, a nám s Michalem to docela zůstalo a děláme to pořád... A teď si vemte, že my dva spolu přijedeme do země, kde se tak mluví normálně. To je prostě náš konec.
Autoservisas.
Centras.
Bankomatas.
Tadys zatočilas dolevas.
Sis cvrklas smíchys...
Samozřejmě nás to ovlivnilo a výskyt zbytečných s na koncích slov u nás prudce stoupl hned v první půlhodině. Oba máme trochu strach, že až se z týhle cesty vrátíme, nebudeme schopní se začlenit do normální společnosti... A to jsme pryč necelé dva týdny.
V Litvě na nás taky konečně začalo svítit sluníčko. :) Nechápu, co jsme v tom Polsku dělali tak dlouho - pořád tam pršelo a jazyk tam není zdaleka tak vtipnej... :))
Ve Vilniusu jsme se přes Airbnb (=pronájem pokojů/bytů přímo od místních) ubytovali u mírně starších manželů a říkali si, že si možná konečně zaspíkujem anglicky, protože tady už se česky nedomluvíme. Haha. Pan domácí nás přivítal hezky česky, neb před dvaceti lety(!) studoval dva semestry(!) v Brně a učil se češtinu, dodnes poslouchá český rádio a prostě je to vůbec zvláštní člověk... Takže se nic nezměnilo, nadále mluvíme zjednodušenou češtinou. Angličtinu jsme se snažili využít hned první večer v místní hospůdce mezi paneláky, kam jsme si zašli na malý jídlo. Paní na nás koukala jak na brutální vrahy koťátek, vytrvale na nás mluvila litevsky, vůbec neměla snahu nám to nějak usnadnit, nepoužívala žádná gesta, na ukazování do jídelního lístku moc nedbala a po každé větě na nás upřeně hleděla, jako by nevěřila, že jsme vážně tak blbí, že ani jednou nepromluvíme litevsky... :)) Nicméně ani to nás nemohlo rozhodit, protože jsme před sebou v jídeláku měli poklady jako "Pikantiškas salotas" a smíchy jsme div neleželi pod stolem.
Navíc 6.7. je zrovna v Litvě státní svátek (Den státu), takže zatímco jsme se nacpávali, v telce spustila hymna, štamgasti se zvedli ze židlí, po chvilce začali i zpívat a skandovat "Lietuva!" a vypadali u toho celkem dojatě a hrdě. To bylo vážně moc hezký, protože u nás v Čechách se taková národní hrdost moc nevidí...

Myšák a studená polévka z červené řepy :)

Hrad v Trakai

! Tady si všimněte toho káčátka úplně vpravo, právě se vynořujícího z vody ! :))

Kibinai - slané pečivo plněné masem, případně špenátem, sýrem... No a Švyturys, samozřejmě.

• si zajít na (neexistující) pobočku operátora úplně mimo naší trasu, 
• zajít na výbornej pozdní oběd do naprosto boží vegetariánské restaurace Namai (prostředí krásné, jídlo výborné, lidí minimum - pro nás v tu chvíli ráj na zemi), 
• projít si čtvrť Užupis trochu jinou trasou, než je ta turistická (upřímně, na Užupis jsme se těšili už dva dny, a to hlavně kvůli tomu názvu... Užupis prostě), 
• zabloudit v lesíku cestou z Užupisu (chci ten název používat co nejvíc, dokud můžu), 
• přimotat se na folklórní festival v parku a dát si děsně dobrý pivo, 
• být k tomu všemu relativně brzo zpátky u Čendy a vyrazit na další cestu. 

Katedrála sv. Stanislava a sv. Vladislava s oddělenou zvonicí.

Tohle je jen moje slabost pro ruiny... :)

Aušros Vartai - městská brána s malou kaplí uvnitř.

Tahle kaple v městské bráně, to byl taky zážitek... Je to hned na hlavní turistické trase, ulice plná kostelů a mezi tím toto. Vchod do kaple je skrz nenápadné dveře na boku. Samozřejmě jsme se vydali dovnitř spolu se zástupem babiček. Maličko jsem toho zalitovala hned za těmi dveřmi, kde se jedna babi vrhla k dřevěným nohám Ježíše a políbila je. Chudák Ježíš už měl ty nožky úplně sedřený. Že mu nedají pokoj... Nicméně jsme i tak vystoupali po schodišti nahoru a tam jen nenápadně nakukovali dovnitř a zase zmizeli, protože uvnitř zrovna probíhalo velké modlení a šel z toho mráz po zádech. Navíc kdyby místní babičky mohly vraždit pohledem, už tady nejsme :)

Užupis a další opuštěný kostel na protějším kopečku.

I ta pošta je tady roztomilá :)

Tady jsme se najednou cestou městem ocitli uprostřed divoký zeleně a já se už jen těšila, až z ní budem venku... Divný místo.

Vege kari, hrozná dobrota.

"Republika" Užupis a její "ústava"... To prostě chceš.

V sobotu se vdával snad celý Vilnius... :)

Namátkový výběr - to abyste věděli, na co tady musíme koukat...

Vydali jsme se tedy večer na cestu neznámo kam. Nahodili jsme směr Riga a já cestou hledala v mapách a v aplikacích místo na náš další nocleh. Nakonec jsme se rozhodli pro jistotu - jakýsi kempík skoro u hranic s Lotyšskem. Kempík měl super hodnocení, web v angličtině, stylově podobný tomu malému roztomilému polskému kempíku. Ha! Tenhle je ještě o dva stupně roztomilejší. Zase ho vlastní starší manželský pár: děti odrostly, zahrada je veliká, proč být pořád sami - začneme provozovat kemp..! Nekecám, takhle nějak mi to paňmáma řekla. Takoví lidé nás nesmírně baví, prostě dělají co jim přináší radost, seznamují se, obohacují se duševně, a ne hmotně, nesedí na zadku a nebrečí... Je to pak i poznat na odvedené práci - kempík je vymazlenej, v každým detailu je vidět ta vložená láska, majitelé jsou veselí, ráno přišli nakouknout, zeptat se jak jsme se vyspali, s každým prohodí pár slov, všechno ukážou... Za nás šest hvězdiček z pěti! 

Z nutného noclehu se staly zase dvě noci, dali jsme si tady pauzu, dohnali nějaké čendí resty, pomazlili/poprali se s kocourem, načerpali inspiraci, vystříhali Michalovi na hlavě nový účes a můžeme směle vyrazit dál - Riga volá...

Kempík... Nebo spíš zahrádka :)

Místnost pro upršené dny :)

Nezvaný, leč vřele přivítaný host.

Nezahálíme, Čendu neustále vylepšujeme...

... i když nám osud klade do cesty samé překážky.

P.S.: Zjistili jsme další megavtipnou věc o litevštině... Mají dny v týdnu v podstatě očíslované. Pirmadienis, antradienis, trečiadienis, ketvirtadienis, penktadienis, šeštadienis, sekmadienis. To znamená první den, druhý den, dál to asi chápete... Dlouho, předlouho jsme tomu odmítali uvěřit, ale je to tak.