Taakže, po našem posledním lezení nad Monakem jsme se vydali na cestu k Marseille.
Najeli jsme poprvé od Německa na dálnici, protože jsem už nutně potřebovala najít normální sprchu na umytí vlasů, což je s tou naší v týhle kose a větru nereálný. Měli jsme už pár dní trochu horší výfuk, nějak se nám tam (zase?) udělala dírka, Michal to spravil klasicky lepicí páskou, ale tady na tý dálnici to začalo být celkem nesnesitelný a rvalo nám to uši… Takže když jsme zastavili na odpočívadle, Míša se mrknul pod auto a ještě že už klečel, jinak by se smíchy asi skácel. Dobrých 10 čísel výfuku nám viselo k zemi, držící už jen na tý pásce… Co se dá dělat, musíme najít vhodný servis, ale před námi víkend, takže to musíme nějak vydržet, Čenda zní jak závoďák a jedeme dál.

Upss...

U Marseille jsme měli vyhlídnutý opuštěný parkoviště u moře, celkem daleko od města, v podstatě na konci světa. Tam jsme dojeli už za tmy, ale i tak jsme cestou viděli zaparkovanou spoustu aut, i přímo na místě jich pár bylo, další přijížděly a odjížděly… Když jsme zaparkovali a rozložili kuchyň, zaparkovala vedle nás kára plná rozjuchaných francouzských puberťaček, který se nás i dokonce ptaly, jestli tam budeme spát. To nás trochu znervóznilo, ale ubezpečily nás, že to není žádnej problém a dál jsme si všichni hleděli svýho… Víte jak jsem minule říkala, že mi vadí, když fouká vítr? Tak tady foukal kurva pořádnej mořskej vichr. Navíc mě už přes den bolela hlava, což mi vůbec nepřidalo. K tomu ty hlučný lidi a auta všude kolem (sobota večer), pustina, ve který se nedalo ani v klidu vyčůrat…! No nebyla jsem nejveselejší člověk pod sluncem. Doufala jsem, že se z toho vyspím, ale ještě než jsem druhý den ráno vůbec rozlepila oči, tak mě TAK vytočil ten vichr, co jsem venku slyšela, že mě instantně rozbolela hlava a já už tušila problém… Celý to pomalu gradovalo když jsme si chystali snídani a vařili kafíčko (můj světlý bod dne!) a zastavilo vedle nás auto se dvěma chlapíky, kteří byli sice docela sympaťáci, ale vyklubali se z nich správci parku, kteří nám vysvětlili, že jsme v národním parku Calanques, že tam nesmíme rozdělávat oheň ani nocovat, a že teda ten vařič musíme uhasit… S nedodělaným kafem!!! Dali nám mapu a papírek se zákazy (mohli jsme slíznout slušnou pokutu) a odebrali se pryč. My jsme posnídali v Čendovi, protože pořád děsně fičelo, a Michal se pak ještě odvážil vzít mě na neplánovaně dlouhou procházku po pobřeží a ke skalám a lesíkem a do kopců a… A pak se trochu bál, jestli ho z toho srázu neshodím. Většinu cesty si držel bezpečný odstup a později už na mě radši ani moc nemluvil. :)) Teď zpětně vím, že to bylo fakt nádherný místo, ale v tu chvíli to prostě vážně nešlo. Dokonce i všechny fotky z tohohle místa fotil Míša. :D
Ale přežili jsme a když jsme se vydali směrem pryč na druhou stranu od Marseille do lesa, kterej jsem vyhlídla, výrazně se mi ulevilo. Popojížděli jsme v zácpě na předměstí, když vedle nás na křižovatce zastavil cyklista a bušil mi zběsile na okno. Stáhla jsem okýnko a z týpka vypadlo “Ty vole, vy jste Češi, jo? No nekecej, já se kvůli vám vracel, nedáme si tady někde cigárko?” Padla zelená na semaforu, navíc jsme moc nevěděli kde tady na tý mořský promenádě zastavit, ale týpek jel za náma, až jsme našli volný místečko. Zahodil kolo na chodník a byl celej na větvi z toho, že vidí Čechy. Byl to člověk, co žije ve Francii už pár let, takovej trošku pankáč, a vyprávěl a vyprávěl… Po chvíli jsme využili situace a zeptali se, jestli nezná někoho, kdo by nám opravil upadlej výfuk, že jsme původně mysleli, že s tím dojedem do Maroka, ale asi ne… Týpkovi jsme udělali dobrej den, protože se mohl smíchy potrhat, když viděl náš výfuk a slyšel o Maroku, až se lidi na ulici otáčeli. Nicméně přislíbil, že to nebude problém, že to dneska večer probere s kámošem, vzal si číslo na Míšu a po nějaký chvíli jsme se rozloučili.

Vyrazili jsme tedy směr les a shodli jsme se, že se nám druhý den zpátky do Marseille kvůli tomu servisu ani nebude chtít… No, co čert nechtěl, frajer si asi s kámošem zakouřil a vykouřilo se mu to z hlavy, (naštěstí) se neozval a my nemuseli zpátky. Jenže tím pádem jsme celý servis museli vyřešit sami.
Nakonec jsme se ale do Barcelony přeci jen dostali a bylo to velký vzrůšo, ale to už je zase na další povídání… :)