Drobátko je už venku skoro rok, tak jsme teda tady. :D 

Poslední příspěvek končí fotkou, kde jsme vysmátí, s lístky na trajekt do Maroka a lahví vína, co jsme k nim dostali. Majitelé agentury prodávající lístky totiž asi věděli, že se nám ta lahvinka bude hodit hned co se Čendí kola dotknou africké pevniny. :) Pokusím se tedy tyto dva roky(!) staré vzpomínky oživit... (Víte co, člověk to špatné rychle vytěsní, haha.) 

Po vylodění z trajektu je nutné počkat na celní prohlídku. Když jsme viděli ty okolní auťáky, naložené náklady většími než auto samotné (nepřeháním, uvidíte dál), byli jsme dost v klidu. Bylo naprosto neuvěřitelné, co všechno z těch marockých aut leze, u nás nemohli najít nic, co by se jim nezdálo. Jsme si mysleli. 

Během čekání na prohlídku jsme si pustili místní rádio - arabský brnkačky, srandička. Když se celníci dostali až k nám, tvářili se dost nepříjemně, ale to asi mají v popisu práce. Pak se o něčem začali radit a po chvíli nám jeden, jehož angličtina aspoň vykazovala náznaky existence, vysvětlil, že máme špatnou mapu. Takovou tu seškrabávací mapu, co jsme měli nalepenou vzadu a postupně si z ní seškrabávali ty země, které jsme už spolu projeli. Byli jsme na ni patřičně hrdí, přeci jen už tam byla velká část Evropy a teď došlo i na kus Afriky... Kdo by to u Čendy čekal! (Zcela upřímně: NIKDO. Možná ani my ne.) Jenže tahle mapa měla jednu obrovitánskou chybu: Západní Saharu. Hele o tom si něco přečtěte. Ve zkratce - Maroko si myslí, že nic jako Západní Sahara neexistuje, že to je prostě součást Maroka. Ale na naší mapě byla oddělená přerušovanou čarou a mapa musela pryč. Ani nestačilo slíbit, že ji sundáme a schováme, nechali si ji, ani naše prosby, že se jedná o dárek, nezabraly. Holomci. 

No a navíc to arabský rádio... Začal výslech, jestli jsme muslimové a proč posloucháme tohle a jestli tomu rozumíme. Ukázalo se, že to není hudba, ale zpívané modlitby. :D A dalo nám sakra hodně práce vysvětlit, že to tam hraje právě proto, že tomu nerozumíme. Co vám budu povídat, dost se nám ulevilo, když nás pustili, ale už jsme si s sebou nesli takovou zvláštní pachuť. Pokračovalo to hned v první vesnici za mořem, kde jsme se zoufale snažili sehnat místní SIMku, ale nějak to pořád nešlo a místo toho se s náma pořád chtěli vozit nějací migranti... Uff, to je teda start. 

Uháněli jsme do města Asilah najít svoje ubytování, protože jsme tak nějak tušili, že to taky bude všechno, jen je jednoduché. Na rovinu - byla to tragédie. :D 

Marocká města mají kouzelná starobylá centra - mediny. Medina je změť maličkých uliček, které vypadají neuvěřitelně malebně (někdy neuvěřitelně nechutně, to záleží), kde se prohání skůtry, kočky, děti, lidi v podivných hábitech, bývají tam trhy, barvy, vůně... Zkrátka všechno to, co si představíte pod marockým městem, jsou výjevy z mediny. Domy v medině jsou povětšinou riády, je to dům, který je otevřený směrem dovnitř - do ulice má jen vstupní dvěře a možná nějaké okénko, ale uprostřed domu je otevřený  nezastřešený prostor a do něj směřují také okna ze všech místností. A samozřejmostí je přístup na střechu. Chtěla jsem ubytování právě v riádu, jsou překrásné a má to neuvěřitelné kouzlo, ale tušila jsem, že ho budeme hledat do noci. :) Adresa vůbec neoznačovala místo, kde dům stojí, ale ukazovala náhodně někam do mediny. Obdrželi jsme pokyny, že máme najít veřejnou pekárnu (to je věc! Tam si donesete vlastní věci k upečení a tam si je upečete) a pak už to najdeme. Bloudili jsme dost dlouho medinou, až jsme nakonec vylezli zase ven a prostě se zeptali prodavače chleba na ulici na název té pekárny. Ukázalo se, že prodává chleba právě z této pekárny, zavedl nás tam a tam jsme se po chvíli pochopili a jedna dobrá duše nás odvedla přímo k naší hostitelce. Byla to starší Francouzka, která měla všechno strašně na salámu a byla super! Bylo jí celkem jedno co se vyžaduje od žen v Maroku a klidně si třeba zapálila cigaretu na veřejnosti, což tam moc nefrčí, jste-li žena. V riádu s námi bydlel prazvláštní párek starších Američanů, kteří prostě jen tak jezdili Marokem. Pán býval nějaká velká ryba v IT, pracovával v Silicon Valley. Bohužel jsme buď nezjistili, co přesně dělal, nebo si to už nepamatujeme. Každopádně teď si užíval důchod. A paní ještě pracovala, dělala taky něco hrozně zajímavýho, neustále tam řešila nějaké telefonáty, ale zaboha si nemůžeme vzpomenout, co to bylo. :D 

Mounira skvěle vařila a užívali jsme si společné večeře, mňam! 

V Asilahu jsme také byli odhodláni vyřešit náš dlouhotrvající problém - výfuk. Já jsem se nějak potulovala městem, už ani nevím co jsem dělala - fotila a asi sháněla nějaký dárečky a pohledy. Myšák vyzbrojen silnou marockou měnou v kapse a nezlomným odhodláním vyrazil řešit Čendu. Zajela tam s ním Mounira, ale pak už si musel poradit sám. No bez znalosti nějakého společného jazyka to kluci spolu vyřešili a Michal nechal opravit výfuk asi za stovku. :D Nutno podotknout, že tato oprava překvapivě byla poslední a náš výfukový problém opravdu vyřešila, všechna čest. 

Tuším, že ještě ten večer jsme se přesunuli trochu víc do hor, kde Myšák vyhlédl lezeckou oblast a super lezecké ubytování skoro zadarmo u jakéhosi podniku, jenž se slibně nazýval "Café Rueda" (Rueda byla ta oblast). Přijížděli jsme už za tmy, což bylo v těch horských serpentýnách, a obzvlášť na marockých silnicích, docela nepříjemné. Místo jsme našli, ale... Myslím, že "café" je hodně umělý krycí název. :D 

Ríf je totiž proslulý pěstováním marihuany a špičkovým hašišem. Nevím, jestli tam lidé žijí vůbec z něčeho jiného. Dokonce když jsme přijížděli, přes hřebeny hor se valily mraky a my vtipkovali, že to je kouř ze všech těch jointů, co se tam v horách pálí. Tenhle smích mě přešel právě v Café Rueda. :D Celou noc tam přijížděla a odjížděla auta. Nevím teď už kolik jsme tam strávili nocí (myslím, že 2), ale jeden večer jsem měla pocit, že to tam nemůžeme přežít. :D Nic se tam nedělo, ale vypadalo to na takové dealerské doupě... Když jsme se hned druhý den chtěli u vedoucího podívat na lezecké průvodce, které jsme věděli, že tam mají k dispozici, zamknul se s námi v kanceláři a trochu jsme tušili co přijde. Začal na stůl vytahovat obrovské bedny plné hašiše a vypadal fakt nadšeně. Po chvíli jsme se pochopili, že jdeme fakt jen pro ty průvodce a ještě tak že bychom si dali sprchu, ale týpek byl chudák vyloženě zklamanej. Ale přežili jsme, trochu jsme si zalezli (ale už bylo teplo!). 

Další nocleh jsme si dali jen tak nadivoko venku na místečku, které jsme si vyhlídli stranou od silnice u řeky. A to byla paráda! Neuvěřitelný večerní žabí koncert! Na místě se pásl oslík, kterého si večer odvedl nějaký pantáta. Druhý den se tam mihnul další pantáta se stádem koz a přišel i ten s oslíkem. Jeden z nich si s námi i krásně popovídal, zase bez jakékoliv angličtiny. Bylo to super. 

Co už mi nepřišlo tolik super, byla další noc na prapodivném místě u jezera, kde to sice vypadá krásně, ale já měla znovu záchvat, že tuhle noc nepřežijeme. :D A přitom se zase nic nedělo. Ale byli jsme pořád v tom Rífu, tohle místo bylo hodně odlehlé, kolem jezera byla jen ohromná spousta rybářů a poblíž nás někdo ještě stále byl i když se stmívalo. Tam jsem měla asi nejvíc nepříjemný pocit z celého našeho cestování, dodnes si to moc neumím vysvětlit. Strašně moc se mi ulevilo, když jsem se ráno probudila a mohli jsme zmizet. 

Dalším naším cílem byl Fes - nejstarší marocké královské město, proslulé hlavně svými barevnými koželužnami. Fes už je hodně turistické místo = hodně problémů. Četli jsme o přepadených důvěřivých turistech, kteří si "nechali pomoct" od místních, kteří byli tak laskaví, že je zavedli do obchodu nějakého svého známého a tam nutili nakoupit (lepší případ), nebo do slepé uličky, kde je zkrátka donutili vzdát se peněz. Já už tyhle "pomáhací" praktiky znám ze svojí předchozí návštěvy Maroka, takže jsem byla naprosto odhodlaná neztratit se v úzkých uličkách, a i kdyby, tak rozhodně nedat najevo, že jsme ztracení. :D Pomahači se na nás lepili, to je pravda, ale vyvázli jsme v pohodě. Mrkli jsme i na ty koželužny a to byl zážitek! Ono se říká, že to tam šíleně páchne... Je to tak. Nedá se tam být moc dlouho. Kůže se tam zpracovávají pomocí holubích výkalů a podobných lahůdek, o tom si něco načtete jestli chcete, je to celkem zajímavé. Obdivuju  ty muže, kteří si tam léta máchají všechny svoje končetiny, to musí být síla! 

Míša byl z vyčůraných Maročanů trochu ve stresu, ale uklidnilo ho, když jsme se vzdálili z mediny a na prostorném náměstí vysmlouval od jednoho dědouška pytlík arašídů a čerstvě vymačkaný džus asi za dvacku. :D Ono to smlouvání možná zní hrozně, protože v Maroku jsou chudší a chudák děda, celý den pracuje a my ho ještě odrbem... Ale oni to chtějí. :) Jim dělá smlouvání radost a Míša se to hrozně rychle naučil a byl v tom fakt moc dobrej! 

Nakonec jsme si dali velice příjemné osvěžení v parku a zmizeli z města pryč. V Maroku víc než kdekoliv jinde platí, že města jsou trochu zlo. 

Z Fezu jsme se vydali zase trochu nahoru do kopců - do parku Cèdre Gouraud Forest, kde rostou cedrové stromy a hlavně tam bydlí opičky...! Makakové konkrétně. Dojeli jsme po dalších dost šílených cestách až na vyhlídnuté parkoviště u lesa a hned jsme vyhlíželi opice... Byly tam! Trochu jsme si to tam prošli, lesy krásné, ale trochu nás zklamalo, jak se v Maroku prostě všude válí bordel - i v tom lese. Ale bylo to i tak velmi příjemné! 

Následně jsme nocovali u jakéhosi jezera (člověk se až diví, kolik je v Maroku jezer!), kde nás ráno navštívilo stádečko ovcí. :) 

Po této zastávce už následoval jen asi 160 km přesun do Marákeše. A ten nám teda dal zabrat! :D 

Cesta vedla po rovné vyprahlé silnici, kolem jen pár vesniček. A tady jsem měla asi svoji největší marockou krizi. Stavěli jsme v jednom městečku na nákup nějakého jídla a bylo to asi zatím nejhorší marocké městečko - všude prach, dusno, bordel, na silnici rozpadlá auta, v podstatě ale asi víc oslíků, než aut... V tom horku ta řeznictví s masem vyvaleným venku na kamenné desce... Nakoupili jsme a rychle uháněli pryč. Cestou jsem si říkala, že jestli potkáme ještě jednu nafouklou chcíplou ovci vedle silnice (toto nebyl ojedinělý výjev), tak už fakt vrhnu. Ustála jsem to. :) 

V Marákeši jsme se rozhodli přenocovat v kempu - poblíž takového města prostě nechceš hledat vhodné místo na parkování a nocleh... Co čert nechtěl, přijeli jsme už za tmy a náš vyhlídnutý kemp byl zavřený, protože mu nešla elektrika. Uf, to jsme se trochu opotili takhle v noci a rychle se vydali k dalšímu kempu, který jsme měli v záloze, ale byl o dost dál. Cesta tam byla zase tradičně šílená - samá díra, chvílemi to vedlo snad jen nějak mezi křovím, vypadalo to úplně nekonečně. Ale po čase, který nám přišel jako věčnost, jsme dorazili k vysoké zdi a recepci kempu. Kde nikdo nebyl. :) Chvíli jsme to tam objížděli a obcházeli, až se nám nějak podařilo někoho zburcovat a přišel nám otevřít mlaďák, kterýho jsme evidentně právě vyrušili z hašišového dýchánku. Díky bohu nás ubytoval, dal nám místo někde mezi kvetoucími keři a svítícími lucerničkami, poblíž sprch - byla to oáza! 

Bohužel zrovna tou dobou teploty stoupaly a předpověď hlásila v Marákeši 38°C. Michal tedy začal sepisovat závěť, ale snažila jsem se ho uklidnit, že to zvládnem a rychle zmizíme. V Marákeši jsme si dali jen jeden den, vlastně odsud ani nemám fotky, což nechápu. Asi se mi nechtělo vůbec vytahovat foťák a upoutávat na sebe zbytečnou pozornost. Je to trochu škoda, protože teď vůbec nevím, jak jsme ten den strávili. :D Vím ale, že jsme si dali jídlo na terase na hlavním náměstí a já se docela těšila na ten večerní šrumec, co jsem tam zažila minule - hudba, hlasy, jídlo, uspávači hadů, tanečníci, vypravěči příběhů, opičky... Ale kvůli Ramadánu byl nezvyklý klid. Michalovi to tuším vůbec nevadilo. 

Poslední naší zastávkou byl Rabat - hlavní město Maroka. Rozhodli jsme se přeskočit Casablancu, protože ta je celkem moderní a je to prostě další město, které by nám spíš přitížilo. Příjez do Rabatu byl celkem dramatický - byl poměrně hustý provoz, víme jak se v Maroku řídí, do toho to horko, Míša už měl dost... A tak se stalo, že když se nám přímo pod kola chystala vrhnout už asi desátá partička nějakých výrostků, Michal prostě nezastavil. :D A urazil o jednoho z nich zrcátko. Co čert nechtěl, jak byla zrovna zácpa, frajeři nás za chvíli došli a klepali na okýnko. :D Tuším, že jsme stáli u křižovatky, kterou zrovna řídil policista a oni si mu horlivě stěžovali a mávali zrcátkem (vypadlo nám sklo), ale tomu to bylo srdečně jedno - asi věděl, jak to tam chodí, že. Vzali jsme si zrcátko a jeli dál. (Strašlivě se tady u toho směju jak na to tak vzpomínám!) 

Rabat jsme proběhli ve zdraví, zrcátko přilepili a uháněli pryč. Cestou jsme ještě přespali u nějakého mini městečka na pláži, kam se jezdilo dost surfovat - bylo to tam parádní, písek, západ slunce, ovce, surfaři... Jen těch divokých psů jsem se tam nějak víc bála. Ale bylo to asi dost už tím celkovým vyčerpáním z týhle země. Já se do Maroka moc těšila, ale zároveň jsem věděla, že po pár dnech už zase budu chtít být pryč. 

Na odjezd jsme měli vyhlídnutý odpolední trajekt, ale nějak jsme se cestou zpozdili a prostě ho nestihli... Možná trochu i kvůli tomu, že jsme těsně před přístavem odesílali pohledy, protože jsme to za 2 týdny nestihli. :) Možná kvůli pomahačům v přístavu, kteří vypadali jako ofiko zaměstnanci (jsou fakt mazaný!), ale bohužel se ukázalo, že nejsou a jen nás zdrželi. Každopádně jsme to fakt nestihli a museli jsme jet večerním trajektem - a to už mi bylo do pláče, kdo ví jestli jsem to fakt neobrečela. :D Už jsem prostě z týhle zpropadený země chtěla být pryč. Naštěstí jsme mohli zaparkovat až za check-inem, kde už podobných týpků moc nebylo, dalo se tam dojít si na normální záchod a v klidu to tam přečkat. Nalodění na trajekt byla neskutečná euforie. :D Díky tomu jsme ale přijeli na pevninu dost pozdě večer a spali někde v lese, kde jsme ani neviděli jak to tam vlastně vypadá. Ale doteď si pamatuju to první probuzení v Evropě po 2 týdnech v Maroku, to bylo blaho. :D Hrozivě jsem si užívala, že si na sebe můžu vzít šortky!!! Tak jsem to oslavila v plavkách a se Sangrií. :) 

Co v našem marockém dobrodrůžu chybí, je výlet do pouště. Docela jsme o tom uvažovali, Michal ještě v poušti nebyl a je to celkem intenzivní zážitek... Ale zjistili jsme, že zpruzelost z místních poměrů rozhodně převažuje nadšení z výletu, a tak jsme to vzdali. Obnášelo by to totiž shánění agentury, která nás tam zaveze a bude se nás co nejmíň snažit ojebat, a na to už nám nějak nezbývala energie. Sami jsme se tam s Čendou pouštět nechtěli, protože bychom museli přejet přes pohoří Atlas a urazit dost dlouhou cestu k nejbližším dunám - za Marákeší končí svět a nechtěli bychom tam někde zůstat trčet (ne že bychom Čendovi nevěřili, ale opatrnost je na místě). Tak jsme se shodli, že si výlet do pouště dáme někdy jindy. A nejspíš někde jinde. :)