Lotyšsko - Riga, Jurmala
neděle, července 23, 2017Lotyšsko nám tak rychle uteklo, že jsme si málem ani nevšimli jak...
A to už jsme málem jednou nohou dávno ve Skandinávii.
Na vině je především příval práce, které jsme plně zasvětili prvních asi pět dní minulého týdne. Zaparkovali jsme u pláže v lázeňském městečku Jurmala asi 25 km před Rigou a zůstali tam nakonec celý pracovní týden, jen jsme přes den vyjížděli na jiná místa kvůli signálu, který pro práci bohužel potřebujeme. Kromě příležitostné procházky po pláži jsme toho v Jurmale moc nestihli. Mimochodem pláž v Jurmale má celkem 33 kilometrů(!) a je na ní ten nejjemnější písek, na kterej se můj zadek kdy v životě posadil. Co ale víme jistě je, že to je hodně ruské místo - skoro 37% obyvatel jsou Rusové. Lotyštinu jsme tam málem neslyšeli a našla jsem i speciální obchod s typicky ruskými produkty.
Vjezd do Jurmaly je také asi jediný zpoplatněný úsek silnice v Lotyšsku... Na což jsme se samozřejmě vykašlali, protože jsem si toho všimla jen já neřidič, a to už jsme ceduli míjeli - a prošlo nám to. :)
 |
| První véča na pláži, kterou jsme si samozřejmě potřebovali řádně užít. |
 |
| Jo a taky drink... |
 |
| Než dostihla práce i mě, chodila jsem si na pláž číst - a bylo to boží. |
 |
| Jo a taky hrát :) |
Na parkovišti s námi v autě naproti Čendovi dvě noci přebýval ruskej chlapík, co si s námi už první ráno chtěl děsně povídat, ale jeho ruština, asi pět anglických slovíček a asi dvacet německých slovíček nebyly zrovna dobrým základem kvalitního rozhovoru. Nicméně nás večer pozval na čaj, a to bylo skvělý. Z auta vytáhl vařič, konvičku, ubrousek, sušenky, oplatky, čokoládu,... Hotová hostina. I přes absenci jakékoliv společné řeči jsme se dozvěděli, že žije v Rize už asi 20 let, je muzikant, hraje na svatbách, že zrovna hrál na jedné svatbě poblíž a teď prostě jen tak odpočívá na pláži a přespává v autě. Byl děsně fajn a hrozně rád si s náma povídal. :) Při odjezdu nám věnoval kytici a sušenou rybu a my jen zírali. To, že se nás ptal kde máme děti a jestli svatba byla už dávno, jsme mu odpustili. :)
 |
| Ruskej pantáta a jeho "ubrousku, prostři se" |
 |
| A snídaně s jeho kyticí. |
Ten večer vedle nás zaparkoval další obytňák a kolem Čendy se nám začal potloukat asi desetiletej týpek v pyžamovým overálku. Byl děsně roztomilej, evidentně dost chytrej a měl boží angličtinu. Málem nám vlezl až do postele, jak tak koukal na naší seškrábávací mapu a vyprávěl. Ukázalo se, že je z Nového Zélandu a je s rodiči na asi roční cestě po Evropě. Za chvíli se ukázal i jeho tatík, starší chlápek, taky ajťák, takže jsme si taky hezky popovídali. Druhý den ráno pršelo, ale nějak jsme se venku sešli my, Zélanďan a stará Fracouzka z dalšího obytňáku a tak jsme si pokecali kdo co dělá, kdo kam odkud jede, vyměnili jsme si maily, babča nás pozvala k sobě domů ve Francii, že už tam možná na podzim bude, ale jistá si moc nebyla.... :) Bylo to hrozně fajn, vidět starší lidi, jak se nebojí takových cest, hlavně ta babča - cestuje v malým obytňáku sama se psem a chystá se dokonce i do Ruska.
My jsme o Rusku uvažovali, protože zélandskej mlaďas nám prozradil, že do Petrohradu se můžeme dostat i bez víza. Je to jediná možnost, jak se dostat do Ruska bez víza - trajektem z Helsinek nebo Tallinnu (možná i Stockholmu?), max. na 72 hodin. Jeeenže... Představili jsme si debilní ruský podmínky, navíc tam jezdí jen jediná linka a není to takhle v červenci zrovna nejlevnější, tak jsme to vzdali.
V pátek byla všechna práce hotova (aspoň teda pro nás), odhodili jsme pekelné stroje (rozumějte notebooky) a vydali se konečně do Rigy, kde jsme měli přes Airbnb rezervovaný pokoj v tak trochu sovětské bytovce trochu dál od centra. Pokoj byl v bytě mladého páru a byli moc milí, hlavně Roberts si s námi povídal, nakreslil nám mapku okolí a ukázal nám místa kde se najíst, což se dost hodilo. Měli doma malýho psíka, nějakýho bišonka nebo co, a byl typicky nevrlej, což nám ale vůbec nevadilo a měli jsme z něj dost srandu... A po celým sídlišti se povalovala ohromná spousta koček, který tam starý babči krmily a chránily a mladý lidi vyhazovali a odháněli.
 |
| Tohle na nás zíralo hned pod oknem. (Nesahala jsem na ně, mami.) |
V sobotu jsme konečněěě vyrazili do centra Rigy. Vstali jsme teda klasicky na půl jedenáctou, z bytu se vyhrabali před dvanáctou, no a o půl jedné jsme byli na místě naší snídaně. ;) Protože jsme v pátek neměli moc čas a byli zpruzelí z práce, oslavili jsme moje narozky právě bohatou sobotní snídaní/obědem/brunchem. Na "snídani" jsme vyrazili do místní pražírny kávy, protože naše zásoby se začaly ztenčovat a raději bychom si kupovali kávu z nějakých místních menších pražíren, než rok sušenou zvětralou Lavazzu v obchoďácích... :) Takže jsem našla pražírnu v Rize, ukázalo se, že zároveň s ní provozují i boží kavárnu s božími snídaněmi a bylo jasno. Dost nás potěšilo, že snídaně nabízejí v čase 10:00-16:00, což je přesně něco pro nás. Dali jsme si snídaňový mix pro dva a byla toho fakt fůra. K tomu filtrovaný kafe, poctivá kombucha a skvělá hudba a byli jsme v sedmým nebi.
 |
| Snídaně! |
Když jsme opustili kavárnu, neuplynulo mnoho času a ocitli jsme se ve vinárně... Nevím jak se to stalo. O:-) No dobře, chtěla jsem se trochu zmastit za bílýho dne, když slavím ty narozeniny, ale z Michala se stává podezřele zodpovědnej a uvědomělej člověk, takže z toho byla jen sklenka bílýho.
Riga je doslova přeplněná takovými podniky, které prostě na dálku křičí "Pojď si sednout!", jsou nádherný, stylový, originální, útulný a nacpaný strašnýma dobrotama v nádherných obalech. (Znáte to, jak obal prodává? Tak u mě to platí trojnásob. Jsem schopná si koupit dvakrát dražší kafe jen proto, že má roztomilejší kelímek. Já vim, snažím se to ovládat. Příště vám povím o svojí úchylce k hezkým podšívkám, to se taky nasmějete.)
Staré město jsme si nějak halabala prošli, měli jsme vytipované nějaké body, ale jak nás ta města zmáhají, tak to moc není důvod k rozepisování - prostě Staré město... :) Riga mi ale oproti Vilniusu přijde zalidněnější, zároveň ale pořád dost zelená, navíc na řece, u moře... Přijde mi víc jako město, kde by se dalo žít. (Až na to, že bych zase byla kvůli všem těm kavárnám/vinárnám pěkně chudá.)
 |
| Pomník svobody. |
 |
| Na protějším břehu obrovská národní knihovna. |
 |
| Město nás zmohlo a vysálo, potřebovali jsme odpolední pauzičku. |
V neděli jsme se odubytovali, vzali Čendu a přejeli na velké tržiště v centru. Jsou to čtyři veliké hangáry plus obří venkovní prostor, kde se dá koupit úplně všechno. Vydali jsme se tam pro čerstvou rybku, nějakou zeleninu, sýr, koření...
Kousíček od trhu je volně přístupné muzeum holocaustu. Tam jsme měli taky namířeno, ale je to prostě místo, kde se člověku nechce moc fotit... Takže mám jen fotku z výstavy, která zpracovávala osudy (myslím 300?) lidí zasažených zvěrstvy druhé světové - drtivá většina vystavených dokumentů byla z Čech... No a pak fotku zrekonstruovaného "obýváku" z domečku z bývalého ghetta v Rize. Je to domek, který chátral, ale před pár lety ho naložili, převezli do tohohle areálu, opravili a v prvním patře zrekonstruovali právě jednu místnost.. V ghettu v tom domečku žilo cca 30 lidí...
 |
| Dechberoucí výstava v muzeu holokaustu. |
 |
| Rekonstruovaný pokoj domu z ghetta. |
Dost nás tam taky zaujala výstava o genocidě Arménců. Je to starej známej fakt, že Turci vymlátili Arménce, ale oni se k tomu (překvapivě) moc nevyjadřují. Strávila jsem v Turecku půl roku a je to země, o kterou se pořád dost zajímám, i když samozřejmě vím, že Turek není žádnej svatoušek. A v Turecku se o tom právě moc nemluví a bylo hodně zajímavý vidět tak velkou část turecké historie, o který se tam moc nedočtete...
Z Rigy jsme se v neděli odpoledne přesunuli na sever, těsně k hranicím s Estonskem. Při výjezdu z Rigy jsme ještě potřebovali nabrat naftu... Myšák mě poprosil, abych ho u tankování blejskla, že si připravuje na Facebook příspěvek o Čendí spotřebě. Tak si zapózoval, blejskla jsem ho, tankujem, koukáme na fotku, koukáme na pistoli... Koukáme na stojan, koukáme na pistoli... "Dooo prdele!!" Pustili jsme do Čendy benzín místo nafty. :)) Zní to neuvěřitelně, že jeden hňup to do něj pouští a druhej hňup ho u toho fotí a ani jeden si toho nevšimne, ale je to tak. Napustili jsme Čendovi asi 1/3 nádrže benzínu než jsme si toho všimli, dopustili to naftou, v duchu se pokřižovali a vyrazili dál. Čendík je držák, ustál to bez dramatických výstupů, teď už jsme o pár set kiláků dál a nádrž jsme mu dopustili naftou, tak snad se s náma už bude zase normálně bavit...
 |
| Póza "Hele jak tankuju naftu" se zvrhla v "Hele jak do něj nevědomky leju benzín" |
Přespali jsme (opět) na parkovišti poblíž další pláže a v pondělí se konečně dostali do Estonska....
A o tom zase příště ;)
(A možná už konečně přesvědčím k sepsání článku Michala, uvidíme...)
Nikol.
(A možná už konečně přesvědčím k sepsání článku Michala, uvidíme...)
Nikol.
0 comments