Finsko - Laponsko, polární kruh, Inari, národní park Urho Kekkosen

sobota, srpna 19, 2017


Dnes si povíme příběh o tom, jak jsme přejeli severní polární kruh a strávili za ním hezkou řádku dní. (No a vlastně ještě pořád trávíme, jen už ne ve Finsku.)
Co se ale odehrálo ještě před polárním kruhem a ještě jsme vám o tom neřekli, je polární ZOO. Vlci, lišky, sovy, divocí psi, ale hlavně lední medvědice s medvídětem. Okruh vedoucí touto ZOO má celých... hmm, asi tak 2,5km, nicméně nám to zabralo přes tři hodinky, protože jsme zkrátka zvířátkomilové. Stihli jsme zrovna krmení medvědů, takže se fakt bylo na co dívat.




Medvídě se tvářilo děsně drsně... 
... ale byl to trošku ňouma :)

I medvědice na to měla svůj názor...

Hlavně nepodcenit strečink!




Divocí psi

Sobíci v době, kdy jsme ještě měli potřebu si je fotit i za plotem.
Ale jen co jsme se dostatečně nabažili zviřátek, vydali jsme se do Rovaniemi - městečka, které leží pod polárním kruhem kousek, co by kostelníkův Honzík kamenem třikrát dohodil. (Což je asi 6 kiláků.) 
Tady by se slušila malá vsuvka: 
Jednou jsme takhle klasicky zastavili na odpočívadle, abych si došla na záchod (můj minimočák v praxi). A když jsem se vracela k Čendovi, všimla jsem si, jak je vedle něho taková růžová loužička. Vystřídaly se ve mně pocity od "jéé, růžová" přes "to vypadá skoro jako krev" až po "to asi nebude dobrý". Long story short: dovolili jsme si pustit topení a Čendíkovi z toho prasklo těsnění někde u chladicí kapaliny, takže ta nám začala vytékat proudem. Chvíli po tom, co se v tom Michal vrtal, se k nám přichomejtnul nějakej finskej děda a snažil se nám s tím pomáhat a nakonec nám poradil servis v Rovaniemi. Načež jsme se rozhodli, že servis platit nebudem a vyřešili jsme to po svém... :) 


Kobercovka zachrání všechno... :))
Rovaniemi není zrovna hezký místo. Přespali jsme tam jednu noc u řeky, večer se trošku prošli, ale působilo to na nás spíš jako turistický město, kde je spousta hotelů a „agentur“, které vás dovezou za polární kruh a na polární záři a na psí spřežení a... Blablabla. Na to my moc nejsme. A navíc takhle v létě (ačkoliv vedro rozhodně není) všichni ti umělí sobíci a santové a vločky a vůbec celá ta výzdoba ulic působí jaksi depresivně. A tak jsme se docela i rádi vydali zase dál na sever.

Jenže tam to bylo taky divný. :) Já jsem totiž hrozně potřebovala fotku z polárního kruhu – aby to tam jasně bylo na zemi vyznačené „tady už je děsnej sever“. No a tohle dílko leží v Santově vesničce kousek za Rovaniemi. Celý sever Finska je totiž plný Santa Clause – jediného pravého Santy na světě. Jestli jste si taky mysleli, že ochrannou známku na Santu vlastní Amíci, tak to jste se pěkně spletli. A právě u Rovaniemi se nachází Santa’s village – vesnička, kde sídlí Santa sám, celoročně můžete přijít do jeho pracovny, posedět mu na klíně a vyklopit mu všechna svoje tajná přání (ale zase vocaď pocaď, přeci jenom už je to starší pán). Taky odsud můžete kamkoliv po světě poslat dopis orazítkovaný Santou. Samozřejmě, že je to past na turisty – suvenýry, kafíčka, restaurace, Santovi skřítkoví pomocníci… Navíc zase – takhle v létě docela depka. Na Santu jsme se radši podívat nešli, ale fotka u polárního kruhu musela proběhnout. :) Pak jsme ale radši rychle zase zmizeli.

  
Na této cestě jsme poprvé začali potkávat soby na silnici. V podstatě jen co jsem po spoustě dní sedla poprvé za volant zase já, během pár minut jsme minuli soba pasoucího se vedle silnice. Trochu mě to vyděsilo, řídila jsem po delší době, ještě to nemám tak v malíku, a najednou jsem vedle sebe zahlídla kymácející se obrovské parohy. :) Cestou jsme jich potkali ještě pár, ale žádného s tak velkými parohy a navíc já se ani nemohla moc kochat, protože jsem řídila.


Měli jsme namířeno do národního parku Urho Kekkosen a rozhodli jsme se strávit noc těsně pod hranicí národního parku, u cípu jakéhosi většího jezera. Naše kempovací místečko leželo asi 10km od hlavní silnice táhnoucí se na sever. Nepředstavujte si tu hlavní silnici něco jako dálnici na Prahu, je to normální malá silnička a zrovna mega provoz na ní už v těchto končinách není. V Laponsku žijí asi 3% celé finské populace, přitom Laponsko je obrovské, je to největší finská provincie a zabírá téměř třetinu celého Finska (konkrétně 29%). Dost zajímavý je taky to, že Finsko je 4x větší než Česká republika, ale žije tady poloviční počet lidí... :) 
Laponská část Finska.
Našli jsme si místečko na otevřeném prostranství na břehu jezera a tím, že jsme byli tak daleko od silnice, tam bylo naprosté ticho. Ale myslím tím T-I-C-H-O. Žádný bzučení aut v dálce. Vůbec nic. Jen vítr, vlny, ptačí skřehotání. Jo a bzukot komárů. Ti nás tady přivádí k šílenství a maličko narušují tu idylku. Obrňuji se dvěma repelenty, staženou kapucí a příležitostným máváním rukama kolem hlavy, což je děsně svůdná kombinace, to vám asi nemusím vysvětlovat. No, aspoň mě to donutilo konečně po dvou měsících dodělat moskytiéru v Čendovi. První večer, co jsme dorazili, bylo dokonce(!) i bezvětří, takže vznikly tyto fotky. Zkuste si k nim intenzivně představovat to ticho… :)





Tady jsme taky adoptovali zcela evidentně vyhozený starý hrnec, který jsme vydrhli (ok, Michal vydrhnul) a stal se z něj náš Polárník – hrnec specielně do ohně. Hned jsme ho využili na ohřátí vody do sprchy a bylo to boží.
Dali jsme si tady dvě noci, protože to prostředí bylo zkrátka kouzelný. 

Polárník v akci.
A když nemáte toaleťák, tak tam dejte třeba německou knížku...
(Všimněte si vydrhnutého Polárníka!)
Moskytiéra téměř dokončena!
A hele kam všude nás už Čenda dovezl!
Občas ale potřebuje trošku pomoct...
No a pak jsme se konečně vydali do národního parku. Naše představy se celkem shodovaly: zajdeme na středně dlouhou procházku, potkáme krásnou dřevěnou chaloupku se saunou u jezírka, tam přespíme a druhý den se vydáme pomalu zpátky do Čendy. Ve Finsku totiž fungují volně přístupné chatky, které slouží k odpočinku, a některé z nich i pro přespání, unavených pocestných. Je v nich sezení, ležení, dřevo na zátop, většinou i pár plynových bomb a vařič… Jenže náš plán dostal první trhliny poté, co jsme zjistili, že první taková chaloupka se saunou se nachází asi tak 30km od vstupu do národního parku. :) A taky že v těch chatkách není vůbec nic na spaní a my nemáme spacáky. Takže jsme se smířili s variantou pouze denní túry s tím, že saunu si prostě najdeme někde jinde. Trochu mě totiž začínalo trápit, že jsme už tak dlouhou dobu ve Finsku, zemi saun, a ještě jsme v žádné nebyli… Slečna v prvním infocentru nás odkázala na další výchozí bod o pár kilometrů dále s tím, že tam mají i saunu a my se tedy vydali tam. Tam jsme zjistili, že smoke sauna (tradiční stará finská sauna, kde se topí uvnitř v kamnech, žádná trapná elektrika) stojí 13€ na osobu, tedy 26€ celkem. No a taky jsme zjistili, že camping stojí 28€ za auto a je v něm zahrnutá i sauna. Což znamenalo pouhá 2€ navíc za neomezenou horkou sprchu večer i ráno, takže je asi jasné, jak jsme se rozhodli… 
Sauna byla BOŽÍ. Nádhera. Možná se fakt vyplatilo počkat si až sem. Dřevěná chaloupka na břehu upraveného koryta řeky. Krásný počasí. Kolem pobíhající sobíci. Uvnitř to vonělo trochu jako v udírně, mohli jsme poslouchat boží finštinu*, navíc jsme tam potkali i slečnu právě z toho prvního infocentra. Prostě sen.
* Finština, to je taky kapitola. Zní to trochu jako kdyby mluvil trol, nebo postižený člověk, záleží, kdo mluví. Jednou jsem viděla finský dokument (Punkový syndrom) o mentálně postižených lidech hrajících v punkové kapele – přísahám, že když zavřete oči, nepoznáte, jestli mluví postižený, nebo nepostižený Fin. Ale mě to děsně baví.
Za mnou sauna.
Ochlazovací bazének.
A pár bílých zadků v pozadí! 
Tohle bylo taky první místo, kde jsme poznali nebojácnost sobíků. Prostě si to tam štrádovali přes parkoviště, mezi chatkami, normálně se tam promenádovali, nechávali se fotit, chodili tam a zpátky a všechno jim bylo úplně jedno. Když jsme tuhle malou skupinku 3 sobů takhle viděli poprvé, byli jsme z toho úplně na větvi, fotili jak o život… Druhý den už to byla normálka. Vstaneš, odhrneš záclonku a pár metrů od auta se pase paroháč.
Na túru jsme se vypravili až druhý den, opět klasicky trochu pozdě… Ale vůbec to nevadilo. Trail měl krásných 14km po okolních pláních a kopcích a byla to nádhera. Snad poprvé od výjezdu z Čech jsme potkali nějaký kopce… :) Taky jsme v dálce zahlídli fakt velký stádo sobů, a z toho jsme klasicky byli zase úplně paf. V Laponsku se totiž ještě pořád normálně dá žít z chovu sobů, prakticky každý sob v týhle zemi někomu patří.

Takhle jsme tady tuhle smečku poprvé zahlídli.
Najdi falešnýho :) 
Branka do sobí obory - cesta národním parkem.
Jedna z mnoha volně přístupných chatek.
V chatce.
Všude tady mají madla z větví, je to krása.
Další otevřená chaloupka. Tady jsem si nevšimla nízkých dveří a dala si takovou pecku, až jsem viděla andělíčky :)
A uvnitř chaloupky. (Poté, co odletěli andělíčci.)






Sobí stádo na obzoru!


Z národního parku jsme zamířili k severskému jezeru Inari – třetímu největšímu jezeru Finska a tak nějak centru laponského života. Kopečky v okolí přibývaly a my se čím dál víc tetelili blahem. Inari je také zdejší malé městečko, které nás ale zrovna neuchvátilo – vypadá to, že tady je hlavní funkčnost a moc se nedbá na nějakou úpravu. Já to chápu, já bych v takových podmínkách ani nevylézala ven, natož se starat o to, jak to tam vypadá… :) Na první noc jsme si na mapách našli takovou cestičku lesem k jezeru, nocleh tam jsme si ale rozmysleli v tu chvíli, kdy jsme projížděli kolem dřevěného plůtku a zjistili, že to není ohrádka pro zvířátka, nýbrž lesní hřbitov. Rychle jsme se otočili a pelášili jinam. Hřbitovy máme oba rádi, ale tady jsme ho nečekali a jaksi jsme na to nebyli naladěni. A spát tam nebudu, i kdyby jediná další možnost byla parkoviště u obchoďáku v centru. Přespali jsme tedy na zastrčeném přírodním parkovišti, ze kterého vedla asi 4,5 kilometrová cesta k nějakému starému dřevěnému kostelíku uprostřed divočiny. A i přes zataženou oblohu jsme se k tomu kostelíku vydali a ještě že jsme tak udělali! Prostě jdete dvě hodiny lesem, kamením, bažinami, kolem jezírek... A dojdete ke kostelu. Široko daleko nikde nic, jen tenhle kostel a poblíž něho opět volná turistická chaloupka s ohništěm, kadibudkou a kolem pár rozesetých dalších prastarých dřevěných domečků, včetně sauny. Kostel vypadal zavřeně, trochu jsme se báli, že se nedostaneme dovnitř – vrata zavřená, okenice zavřené... Stačilo ale odvalit balvan jistící dveře, zvenku otevřít dvě okenice po stranách oltáře a zatajoval se dech. Kostelík byl postavený kolem r. 1760, je trochu zarážející, že toto místo dříve bývalo centrem Inari – byla okolo něho zimní vesnička, kam se Sámové stahovali na zimu. V roce 1888 si ale postavili nový kostel na místě nynějšího městečka a tenhle se přestal využívat. Protože jim ale většinu Laponska, včetně nového kostela, zničila 2.světová válka, začal se prastarý kostelík zase využívat, opravil se a v dnešní době se využívá jen během letního slunovratu, o Velikonocích a o svatbách. Což je hustý, protože nejkratší cesta ke kostelu vede buď suchou nohou, jako jsme šli my, nebo po jezeře a pak 2,5km procházka lesem, jinak se tam zkrátka nedostanete. V zimě tady všechna jezera zamrzají, takže v mapách jsou normálně značené zimní trasy přes vodu. V kostele jsem se nějak zabrala do nastavování foťáku a ocvakávání té krásy, ani nevím jak dlouho jsem tam byla...

Stařičká sauna.



Kostelík.
V Inari jsme taky zavítali do muzea Siida, které vyobrazuje život v těchto naprosto šílených končinách, a my se tam rozhodně chtěli podívat. Já tajně doufala, že mi to třeba osvětlí důvod, proč proboha někdo na světě má potřebu pobývat na takovým místě. :) Muzeum mě naprosto pohltilo na další asi 4 hodiny. Bylo to fantastický. Nejvíc mě dostala největší výstavní místnost, která přibližovala arktickou přírodu, průběh roku, život zvířat, rostlin a lidí, řízený neuvěřitelným počasím. Po obvodu celé místnosti byly vyobrazeny jednotlivé měsíce, každý úsek byl nasvětlený podle toho, kolik je v daném období slunečního světla, takže léto svítilo hodně, v koutku se zimou byla naopak skoro tma. Přes celou stěnu bylo něco jako tapeta vždy k danému období a ve stěně zasázené informační tabule, fotky, modely květin, vycpaná zvířata, vzorky kožešin... A ve středu místnosti se jednalo spíš o lidi a jejich život tady. Bylo to fascinující. Nečekala jsem, že se do toho tak zažeru. Očividně to nečekal ani Michal, když zjistil, že jsem asi tak v polovině, zatímco on už má hotovo. Zvládnul si dát čaj v místní kavárně, podívat se, jestli v muzeu není ještě něco dalšího, odejít do Čendy, kde nám namazal spoustu chleba k sváče a ještě tam podle mě dost dlouhou dobu mohl rozjímat o životě a vesmíru, než jsem já vylezla z muzea.

Až na tu zimu tedy hodnotím sever poměrně kladně – klid, ticho, málo lidí, sobíci všude. Fakt všude, člověk si na to rychle zvykne. Užaslé výkřiky „Ježíši, dívej, sobík!!“ po pár dnech vystřídalo jen němé ukazování do stran a lehké souhlasné přikyvování hlavou na znamení „Jo, taky jsem ho viděl“. Časem se dokonce dostavila i lehká nervozita ve dnech, kdy jsme třeba ještě ve tři hodiny odpoledne žádnýho soba nepotkali.
Teď ještě nějakého losa, prosíme. :)

Dali jsme si poslední finský nocleh u dalšího dokonalého jezírka daleko od silnice a vydali se rovnou za nosem do Švédska. 


O tom, že to nebyla zrovna ideální volba, svědčí ta trochu lepší polní cesta, po které jsme jeli víc jak 100 kiláků, během kterých jsme potkali asi dvě auta, ale o to víc sobů. Jak po téhle cestě dopadl Čendík můžete vidět na poslední dnešní fotce, čímž se dostáváme do Švédska, a to už si zaslouží samostatný příspěvek. :)

Nejlepší finská cesta do Švédska!


P.S.: Klobouk dolů před vámi všemi, kteří tohle čtete! A že jsem se doslechla, že nečtou jen rodiče... :) 

Sdílet příspěvek

Štítky: ,

0 comments

Oblíbené příspěvky

Pravidelní čtenáři