Norsko je prostě jedna velká nádhera!
Původně jsme zvažovali průjezd Švédskem (kvůli nesnesitelným norským cenám), ale nakonec jsme jeli celou cestu z Lofot až do Osla Norskem. Když jsme si totiž představili, jaké výhledy nás čekají na norském pobřeží, a jaké nic bychom oproti tomu viděli ve Švédsku, bylo celkem jasno. A těch pár peněz, co nás to bude stát navíc, prostě zase vyděláme.
Panebože, bylo to snad nejlepší rozhodnutí naší cesty!

Pobřeží Norska, to jsou ohromné spousty fjordů, desítky kilometrů dlouhých, zařezávajících se do pevniny. Jsou to hory, zvedající se strmě rovnou z moře. Jsou to barevný dřevěný domečky rozesetý po březích.
Nechci Švédsko pomlouvat, když jsem z něj vlastně skoro nic neviděla, ale domnívám se, že tohle by nám nenabídlo ani náhodou…

Nicméně i přes všechnu tu dechberoucí nádheru jsme se rozhodli pro zrychlený přesun jižním směrem, neb některým členům posádky (nebudeme ukazovat) už ta zima prostě začínala lízt na mozek.
Co vám budu povidat, pod polárním kruhem se mi docela ulevilo..!
No a když jsme zaparkovali na odlehlém parkovišti, kde hned vedle Čendy zrály maliny a o pár metrů dál divoký rybíz, začalo mi být fakt dobře.

V Norsku se nedá jezdit rychle...

Jedno z odpočívadel.

Tady bylo uprostřed toho mostku sezení s grilem, jen to není vidět... :)

Zastavili jsme se taky v Trondheimu, městě o asi 170 tis. obyvatelích. Já jsem potřebovala pracovat, a tak jsem se zašila do kavárny, a Michal zatím zařizoval věci kolem Čendy (např. klasicky plyn). Bylo to děsně skvělý, být zase na chvíli v civilizaci! Sednout si do kavárny, mezi lidi, schovat se za noťas a hezky v klídku si pracovat. Trondheim je moc pěkný město a pyšní se nejsevernější gotickou katedrálou - a je to fakt kus.

Katedrála v Trondheimu.

Někde cestou jsme potkali mostek, kam si Michal šel zarybařit a já zůstala v autě a klasicky zase psala blog. Když mi po nějaký době přišla zpráva, že je docela hezkej západ slunce, ať se přijdu podívat jestli chci, neváhala jsem, vzala foťák a šla se trochu protáhnout. A když jsem dorazila k mostu a viděla ten docela hezkej západ, málem jsem si cvrkla blahem. Byl to jeden z nejúžasnějších západů slunce, který jsem za svůj krátkej městskej život stihla zažít. A s každou minutou se to neustále jen a jen zlepšovalo. Až jsem si povzdychla, že kdybych tohle viděla na fotkách, tak bych si to ani nevěřila. No, a taky si to teď zpětně skoro nevěřím. Ale já vám přísahám, že takhle to tam vypadalo. Obloha postupně hrála všemi barvami, od oranžový, přes růžovou, fialovou až po skoro rudou... Já se omlouvám, že se tady tak dojímám, ale byla to nepopsatelná nádhera. Někdy zkrátka závidím sama sobě, snad se za to nechodí do pekla... 

Jedna plánovaná zastávka cestou ale byl národní park Jotunheimen. V tomhle parku se nachází asi nejznámější, nejoblíbenější a nejnavštěvovanější trek Norska – Bessegen. A tam jsme se taky rozhodli vydat. Trasa vede přes horský hřeben, ze kterého je krásný výhled na dvě horská jezera, která od sebe dělí cca 400 výškových metrů a navíc má každé jinou barvu. Přespali jsme tedy v horách kousek od výchozího bodu – a byla fakt zima. Děsná zima. Noční teploty v Čendovi se nebezpečně přiblížily nule (konkrétně k 1°C v brzkých ranních hodinách – a náš senzor zkrátka nelže). A ráno nás přivítalo sice sluníčko, ale taky pěkná námraza na okolním porostu. Věděli jsme ale, že má být krásné slunečné počasí, a když jsme vyrazili na túru a já se po pár minutách svlékla jen do trika s dlouhým rukávem, Michal údivem málem upadl...

Většina turistů jde tuhle trasu tím stylem, že se nechají lodičkou dovézt na druhý konec a pak se vrací právě po zmíněném hřebeni. My jsme ale 1) chtěli ušetřit nemalý peníz za převoz, 2) nechtěli se mačkat na loďce s ostatními a 3) se chtěli prostě v klidu projít, takže jsme si zvolili alternativní trasu, která vedla kolem jednoho z jezer a napojovala se na hřeben v místě mezi jezery. A bylo to rozhodně skvělý rozhodnutí, protože celou tu cestu kolem prvního jezera jsme šli prakticky sami (pokud nepočítám stádečko ovcí, který jsme tam vyrušili). Což jsme později náležitě ocenili, neb hřeben byl fakt narvaný turisty...

Krásné srpnové ráno, léto v plném proudu...

Když jsme sešli z hor, zajeli jsme na parkoviště dát si jídlo a sprchu a rozhodli se rychle zmizet do nižších nadmořských výšek, protože další noc na nule jsme nepotřebovali zažít.
Tady jsme asi předvedli skvělý divadýlko nějaký znuděný rodince... Když jsme přijeli na parkoviště, seděli tam vedle velkýho obytňáku v kempingových židličkách ve dvou řadách rodiče a dvě jejich dítka, otočení na západ slunce (a jakmile slunko zapadlo za horu, v tu vteřinu se všichni zvedli a zalezli, suchaři). Do toho jsme vedle nich přijeli my s tuněným, mírně hlučným Čendou, vyskočili ven, začali vařit, nalévat vodu do sprchy, na střídačku se oba polonazí sprchovat v tý děsný zimě a větru, umotali a osmažili si tortily, zase tohle divadýlko zabalili a odjeli... Chtěla bych vidět, co si o nás mysleli, ale pár nevěřícných pohledů naším směrem mi napovědělo víc než dost.
To už se ale stmívalo a my nevěděli, kde si budeme potmě hledat nocleh... Tak jsme se obrátili na naše oblíbený Park4night a to nás zavedlo na parkoviště uprostřed ničeho, mimo hlavní silnici a vedle řeky. Ukázalo se, že kromě božsky čisté řeky tam je taky splav/vodopád a naprosto bombastický kaňon. Takže tam skoro hned vedle auta teklo ohromný množství vody a dělalo to celkem kravál - jenže to nám bylo úplně jedno, protože my když spíme, tak prostě spíme. 

Další z našich skvělých noclehů byl pro změnu zase ve výškách – to když jsme se s Čendou vydrápali na kopec pár kilometrů před Oslem a měli boží výhled na městečko, jehož jméno si nepamatuji, a přilehlé ostrůvky. 

No a takovou tečkou za Norskou krásou bylo jeho hlavní město – Oslo.              

Oslo je plný nahých lidí! Nebo aspoň jejich soch... Vzali jsme to od parku Vigeland, kde to je doslova naháč a naháči, a toto téma se tak nějak táhlo celým Oslem. Oslo je příjemný město, stále ještě s dostatkem zeleně a parků, ale zároveň spoustou památek a zajímavých staveb. Mě třeba vůbec nedojímají klasiky typu palác (ale taky ho tady uvidíte), mnohem víc mě zaujala například tmavě cihlová hranatá radnice, na které navíc zvony každou celou hodinu vyzváněly nádhernou melodii. A za zmínku taky stojí celkem nová budova opery, která je celá krásně hranatá a minimalistická a dá se po ní zvenku dojít až nahoru na střechu, kde by třeba i mohl být pěkný výhled - kdyby byla postavená jinde, než u přístavu. To je ten věčný problém přístavních měst – lodě, kontejnery, jeřáby, továrny a rozestavěné budovy... 

Bohužel (nebo bohudík?) mě focení měst nějak přestává bavit, fotek z Osla nemám moc a ze Stockolmu jich uvidíte asi ještě míň. :)

Nebohé Švédsko už si ale nechám na příště, teď si dejte pauzu...