Tady už se nám blížila cesta na sever, tak jsme koumali, co dál. Chtěla jsem se podívat ještě někde po Dolomitech, dát si třeba ještě nějakou hezkou tůru… No a přišlo mi na mysl Tre Cime di Lavaredo, což je prostě hrozná nádhera, jenže když jsem zjistila, kolik peněz člověk musí vysypat, aby se trochu přiblížil autem… Ne, díky. Nakonec jsme se rozhodli přespat u jezírka Lago di Landro, kde jsme spali i loni v létě (to je to, co se dá přejít bez namočení zadku) a rozhlédnout se po nějaké procházce v okolí. Našli jsme tam značené nějaké trasy hned na vedlejší horu, tak jsme se s tím tak nějak spokojili, vyspali se a druhý den vyrazili. Měla to být celková cesta na necelých 5 hodin, čemuž jsme samozřejmě ani nechtěli věřit… Tady na severu už teda pěkně přituhovalo, večer byla neskutečná zima a ráno už byla jinovatka, přeci jen jsme v 1.300 m.n.m. Jak jsme ale postupovali nahoru, začínali jsme se slušně ohřívat, chvíli to bylo i na tričko. Čím víc jsme se blížili vrcholu, tím víc jsme nabírali jistotu, že Taliáni to zkrátka v hlavě nemají v pořádku. Trasa byla na internetu značená jako “středně těžká”, tak jsme čekali celkem pohodu, koneckonců už jsme se něco po horách nachodili. Jenže cesta vedla sutí, na nejhorších, nejvíc sesypaných úsecích s přímým srázem dolů nebylo ani lano na přichycení, občas lano sice bylo, ale vytržené ze skály, a to člověku na jistotě nepřidá… Zkrátka trochu jsme si cestou zanadávali. Věděli jsme, že cestou potkáme vojenské pohřebiště, tak se taky kousek pod vrcholem stalo, několik křížů, svíčky, působivé, v takové výšce. Ovšem to nejlepší je, že jsme celou dobu vůbec netušili, že se drápeme na místo masivních bojů první světové války, kde zemřelo okolo 10.000 lidí. Deset tisíc lidí v bitvách ve 2.300 metrech nad mořem. Neuvěřitelný. Vrchol byla spíš taková plošina, posetá náhrobky, pomníky a naučnými cedulemi. No zkrátka vůbec jsme netušili, že lezeme na něco tak zajímavýho. Navíc se ukázalo, že odsud máme dokonalý výhled právě na Tre Cime, což mi udělalo vážně radost a řádně jsem to zdokumentovala… Jelikož ale bylo čím dál víc zataženo a nebylo jistý, jestli z tý deky mračen nebude pršet, vydali jsme se zase druhou cestou dolů a jen se modlili, aby to byla cesta lepší, než ta vedoucí nahoru. Což pochopitelně nebyla. Došli jsme zase k suťovišti jetě horšímu než cestou sem, vylepšenému o schůdky a mostky. Ale přežili jsme a dole se nám dost ulevilo.